Ukázky první díl
Předmluva ke knížce
V malebném kraji Podkrkonoší leží obec Bozkov. Barokní kostel Navštívení Panny Marie a známé dolomitové jeskyně sem každoročně lákají tisíce turistů. O obec se stará obecní úřad, je zde mateřská i základní škola, informační centrum, knihovna a zdravotní středisko. Obyvatelé se sdružují v několika spolcích a pořádají mnoho společenských a sportovních akcí.
V Bozkově se narodil a žije Karel Čermák - autor knížky, kterou máte před sebou. Je to knížka svým způsobem výjimečná, protože ji nenapsal opravdový spisovatel, ale obyčejný člověk, který má rád svůj kraj a lidi v něm. Člověk, který chce předat čtenářům něco z historie a tradic Podkrkonoší, a prostřednictvím humorného vyprávění čtenáře pobavit a poučit zároveň. K dokreslení celkového dojmu použil místo spisovné češtiny češtinu obecnou a doplnil ji prvky podkrkonošského nářečí: „ Bozkou nebyla nikdy jen tak vobyčejná vesnice. Bejvaly zlatý časy, dyž sme měli v sokolouně i biják. Jako haranti sme chodili na předstaueni za padesát halířů...."
Každý člověk se občas ve vzpomínkách vrací do dětství. I v této knize najdeme několik povídek, které autor věnoval tomuto tématu (Kantorskej život, Prej je škola „základ života", Vo myším kožíškoj, Léto budiž pochváleno...). Tehdy měly děti více povinností, musely pomáhat na poli a v hospodářství, ale našly si čas i na zábavu a také na lumpárny. Učitelé problémy řešili rákoskou nebo opisováním článků z čítanky. Dětem to bylo milejší, než kdyby se o jejich zlobení dověděli rodiče. Většina příběhů je humorných, protože tam, kde se něco děje, není o legraci nouze. A pro Bozkov to platí dvojnásob. Zde lidé byli a jsou aktivní v tom nejlepším slova smyslu. Potvrzuje to povídka Vo hasičině, Hoří, Šelijaký furberčení, Rekreace někdy neni lekrace, Náuštěva zhůry a další. Některé příběhy jsou až tragikomické. V povídce Štryptýz kosmonautu plnili balónky třaskavou směsí, pak je zapálili a prásk. „ A že čert nikdy nespí (to by pak moh bejť nočnim hlidačem), a že alkohol, zvlášť ve většim množstvi, nikdá nesedá s rozumem na jenný větvi, musilo dojít k tomu, k čemu taky došlo." Nebo o tom, co bylo nalezeno v lednici při její revizi, vypráví povídka Učednik – mučednik.
Knížka čtenáře pobaví a zároveň poučí: např. odkud vzala jméno říčka Vošmenda, jak se šily „vysocký bačky", jak se vyvíjel motorismus (autobusy, nákladní automobily, motorky), kdo byli kulaci a jak vznikala JZD. Při čtení této knížky budou mít výhodu čtenáři z Bozkova a okolí, protože znají místa i osoby, o kterých se zde píše. Ale doporučuji knížku všem čtenářům. Je úsměvná a plná pohody a přispěje k dobré náladě.
Pobavte se čtením jako já, to Vám ze srdce přeje Drahuše Nýdrlová
Ukázky z knížky:
Těžkej ouraz
K.Čermák
To si nemyslete, že dřiu ste šli k řeznikoj a koupili si, co chtěli. Na vybíráni masištěte ste musili přijit hned po voteuření kvelbu a eště ten výběr nebyl kalej. Tohohle si byl vědomej i náš herdina, Pepa Hrádeckej, zvanej z Hamru. Nepocházel z malýho městečka Hamry u Tanvaldu, ale jeho grunt je spojenej s těžbou a úpravou železný rudy v našem vokolí v dáuný době. Proto to byl Pepa z Hamru.
Proto se nahernul do krámu hned po voteuření a koupil si něco pro sebe a pajšel pro čičika. Dyž kale nakoupil, vydal se k Dobroušoj, šikounej nákup šikouně zaklůtnouť. Nákup si dal na vokno, tam je přec trochu chladnějc, tak aby se to nepokazilo.
Zatím se v kerčmě sešla dobrá parta a pilo se, co poudám, pilo se, přímo se chlastalo jako vo závod. Voni si už tenkrát chlapi uvědomovali, jak vošklivej je dehydrovanej člověk, a nechtěli tak dopadnouť. Venku se zatim sesmerklo a tak i náš Josef uznal, že bude nejlepší čas vyraziť domu, do Hamru. Aby někde cestou nepostrácel nákup vod řeznika, dal si síťouku pěkně na tělo, za košili.
Rozloučil se s kumpánama, na cestu eště klůt velkýho ruma a už si to štrádoval Ouvozem dolů do Podbozkouště. Eště sem zapomněl řic, že bylo ňák tak před Vánocema a venku merzlo. Vona tenkrát bejvala zejma vopraudu zejmou. To si dokázali ty meteorologové, nebo jak se vodborně menujou, zařídiť. Nebylo to jako nneska, kdy pomalu ani nevědí, jak bylo v noci ze učerejška na nnešek.
Trocha sněhu a ledu na selnici způsobovala vošemetný situace. Kolikrát uklouz, že jen tak tak sebou nepraštil vo zem. A jednou, to už byl v koleně nad Zemanovou loukou, to s nim zachomerstalo tak fest, že se natáh jak širokej tak dlouhej na kraji selnice. Rána to musila bejť kalá, asi chtěl i hlavou poškodit selnici, a tak možná trochu ztratil vědomí. Jak se tak na tý zemi chrul a snažil se postaviť, vylezlo mu masiště ze síťouky ven zezá košile.
Vtom zastavil u něj ňákej furberk a řidič s hrůzou zjistil, že Pepa je tak potlučenej, až mu pajšel leze ven. Na nic nečkal a fofroval k perunimu telefonu. Jo, tenkrát nebyly eště ty vynálezy poslenní doby – mobily.
Netervalo dlouho a už u Pepy byla sanita s dochtorem. Na peruní pohled sternul i dochtor, tady ležal kus jater, tam zase inej kus pajšlu a Pepik koukal dost nepříčetně. Určitě si pomyslel něco vo sraženi autem. Jak ho tam pomalu vodhalovali, furt nemohli najit tu ránu, kudy unitřnosti vylezly z Pepy ven.
Dyž rozepli košili a neviďali nikde rozpáranej ranec a místo toho siťouku se zakervaným papírem, došlo nim, co se stalo. Tak Pepu naložili do sanity a vodvezli domu. Von byl z toho chlastu a ty pumelenice do hlavy furt ňák vyšinutej, a dyž ho v Hamru uložili do postele, hned tverdě usnul. A naše záchranka, bohatši vo další zkušenosti, vodjela do Semil čkáť, až ji povolá další "těžkej ouraz".
Ušelijaký náruživosti
S.Hlava
Jak řiká Shakespeare u divadelní hře Hamlet, princ dánskej asi tohle, že někerý lidi, jináč kalý, dojedou jen na jennu vadu. Hle příběh člouěka, kerýho zahubila nerozhonnosť. Podomně dopad i dobrák sellák Krušnej u románu Melhy na Blatech vod Klostermana.
Skoro každej zažil ve svým životě ňákej takovej případ. Nejznámější sou případy alkoholismu a karbanu. Tady jennou za peruni republiky závodili chlapciu lábání pívištěte. Vyhrál to ten, co za nedělni vodpoledne vyzunk 42 půlitru a druhej jenom 35.
Vo rodinnejcg tragédiich by se daly psáť romány. Karban sice neničí zdravi, ale k tragickejm koncum vede taky. U hospodě na Veršich, mezi Lhotkou a Volešnicej jeden sellák ve ferblu prohral pár koňu i s vozem, co mu stáli před putykou. Jinej žiunostnik na Silvestra prohral penize na nákup foroty do žiunosti a skončil jako pomocnej dělnik, jinej, muj versteunik mně poudal, že jako vejrostek na Silvestra prohral velký prachy, ale na Novej rok mu šla karta a ušecko dostal zpátky. Taky poudal, že vic karty vo prachy nehral. Nnes zas lidi vobíraj ty blikající loupežnici – hrací automaty. Lidi tam nejen prohrajou velký hotový peníze, ale se i nebezpečně zadlužej.
Jennou, snad u 39.roce bylo tolik veverek, že jich dva zdejší nimrodi třelili za den každej přes 500. Jeden z nich jezdival na pole a při uláčení nebo voráni měl kvér přichystanej přes rameno, a tak moh, dyž bylo třá, hned vytřelit.
Ale sou i takový záliby, kerý sou zdánliuě neškonný, ale nesměj člouěka vovládnouť. Babička vypravovala, že jenna selka ze sousedstvi pročetla statek. Esli to zažila sama, nebo ji to někdo poudal, to neřikala. Tá vosoba. Jak ráno ustala a vopatřila nezbytný, sella prej za stul, knížku nebo kalendář dala na kolena a čtla a čtla. Dyž hospodář viďal, že s ni neni žánný pořízeni, musil najmouť na práci placenou čeládku a to ho stálo tolik peněz, až přišel na buben a hospodářstvi ztratil u dražbě.
Inu, porád platí starý příslovi: „Ušeho s mírou"!
