Ukázky druhý díl
V malebném kraji Podkrkonoší leží obec Bozkov. Barokní kostel Navštívení Panny Marie a známé dolomitové jeskyně sem každoročně lákají tisíce turistů. O obec se stará obecní úřad, je zde mateřská i základní škola, informační centrum, knihovna a zdravotní středisko. Obyvatelé se sdružují v několika spolcích a pořádají mnoho společenských a sportovních akcí.
V Bozkově se narodil a žije Karel Čermák - autor knížky, kterou máte před sebou. Je to knížka svým způsobem výjimečná, protože ji nenapsal opravdový spisovatel, ale obyčejný člověk, který má rád svůj kraj a lidi v něm. Člověk, který chce předat čtenářům něco z historie a tradic Podkrkonoší, a prostřednictvím humorného vyprávění čtenáře pobavit a poučit zároveň. K dokreslení celkového dojmu použil místo spisovné češtiny češtinu obecnou a doplnil ji prvky podkrkonošského nářečí: „ Bozkou nebyla nikdy jen tak vobyčejná vesnice. Bejvaly zlatý časy, dyž sme měli v sokolouně i biják. Jako haranti sme chodili na předstaueni za padesát halířů...."
Každý člověk se občas ve vzpomínkách vrací do dětství. I v této knize najdeme několik povídek, které autor věnoval tomuto tématu (Kantorskej život, Prej je škola „základ života", Vo myším kožíškoj, Léto budiž pochváleno...). Tehdy měly děti více povinností, musely pomáhat na poli a v hospodářství, ale našly si čas i na zábavu a také na lumpárny. Učitelé problémy řešili rákoskou nebo opisováním článků z čítanky. Dětem to bylo milejší, než kdyby se o jejich zlobení dověděli rodiče. Většina příběhů je humorných, protože tam, kde se něco děje, není o legraci nouze. A pro Bozkov to platí dvojnásob. Zde lidé byli a jsou aktivní v tom nejlepším slova smyslu. Potvrzuje to povídka Vo hasičině, Hoří, Šelijaký furberčení, Rekreace někdy neni lekrace, Náuštěva zhůry a další. Některé příběhy jsou až tragikomické. V povídce Štryptýz kosmonautu plnili balónky třaskavou směsí, pak je zapálili a prásk. „ A že čert nikdy nespí (to by pak moh bejť nočnim hlidačem), a že alkohol, zvlášť ve většim množstvi, nikdá nesedá s rozumem na jenný větvi, musilo dojít k tomu, k čemu taky došlo." Nebo o tom, co bylo nalezeno v lednici při její revizi, vypráví povídka Učednik – mučednik.
Knížka čtenáře pobaví a zároveň poučí: např. odkud vzala jméno říčka Vošmenda, jak se šily „vysocký bačky", jak se vyvíjel motorismus (autobusy, nákladní automobily, motorky), kdo byli kulaci a jak vznikala JZD. Při čtení této knížky budou mít výhodu čtenáři z Bozkova a okolí, protože znají místa i osoby, o kterých se zde píše. Ale doporučuji knížku všem čtenářům. Je úsměvná a plná pohody a přispěje k dobré náladě.
Pobavte se čtením jako já, to Vám ze srdce přeje Drahuše Nýdrlová
Ukázky z knihy:
Buchta s mákem
Nezbytná potrava na vander pro Honzu, vypravovanýho starostlivou mámou do sjeta. Mně to tenkrát ale moc nešmakovalo. To bylo za války a tatíkovi se podařilo za ňákou pšenici získať manžester na mundůr pro mně. Chyba ale byla, že byl barvy žlutookrový a jak se vokáže, tá barva byla pro mně vosudná. H Brodě sme přestupovali na vlak vod Semil, a že sme byli nic kalýho, vostatně jako všici puberťáci, chtěli sme míť místa k sezeni, abysme mohli mastiť mariáš.
Tak sme vymysleli následnou taktiku: Dyž se blížil vlak, přeběhli sme na druhou stranu přes koleje, a než lidi předníma dveřma vystoupili, už sme byli veunitř. Jennou byl ale u Brodě „osožák", to je železniční policajt, a tomu se to tůze nelíbilo. Procházel vagón, a mně polle světlýho mundůru poznal a hned mně ved do kanceláře, Tam mně uzali průkazku a do ní napsali poznámku. A to byl dost velkej průšvih, protože dyž se ve škole potverzovala průkazka pro druhý pololetí, vječinou se na poznámku přišlo, to tenkrát znamenalo dvojku z mravů. Nejhoší bylo, že já tam už jednu poznámku za vyskakování z jedoucího vlaku měl, podepsanou výpraučim z Jesennýho ménem Buchta. To by eště nebylo třá nejhorší, ale já mu tam dromným písmem připsal „ s mákem". H Brodě na to ale přišli a nahlásili to do školy. Byla z toho důtka udělená ředitelem před celou třídou a trojka z mravů. Za znevážení ouřenní vosoby a zneužití oficiální listiny.
Vostaní provinilci byli u tmavým mundůru a protože je osožák nepoznal, vyvázli bez trestu. Mně holt zradila ta sjetlá barva.
Čertouská
To vám byl u Jilemici jarmark. Náměstí pelný terhouniku, jeden překřikoval druhýho a každej měl to nejakurátnější zboží. Prostě vohromnej cverkot. Ženský chodily vod jednoho kramáře k druhýmu a porád nevěďali co koupiť. Vono ani tak nešlo vo to, co koupiť, ale za co to koupiť. Na horách dycky bejvalo hluboko do kapsy.
Jejich muský jako naschvál zaskočila vohromná žízeň. No, a to si potom choďte mezi takovým davem národa, to potom muže jit jennomu i vo život. A tak se radši pomalu stáhli pod podloubí, kde píviště teklo proudem. Dokonce i štokerle u stolu sehnali volný. A tak se řeči vedli a píviště, vobčas proložený ňákou tverdou štamperličkou, padalo do herla jako na Saháře.
A jak tak probíraj šecko, vod politický situace až po svarbu souseda, přide se Franckou poďvat ven na chodnik. A co tam vidí, jedna kapka deště za druhou padá na zem. A proto, že doma něco konal a teď mu to zmokne, vod serce si zaklel: „Čert nám byl tohle počasí dlužnej". Co se vám potom stalo, bylo jak ve špatným biáku. Vedle něj najednou stojí fešnej mysliveckej mládenec a neni z nej cejtit odér háje, ale smerdí sírou.
Panáček se hned ptá, co je dlužnej a co muže pro Francka udělať. Ten vám byl jako sternulej, a za chvíli se mu pomalu začal vytrácet z palice alkohol a vracel se tam rozum. Oulek to byl vopraudu vohromnej a teď petrachtoval, jak se z tý šlamastyky dostať. Mládenec ale nenechal Francka se moc zmátořit a hned poudá: „Francku, už delší dobu tě pozoruju a dnes si napelnil knihu říchů. Nedá se nic dělať, budeš museť se mnou".
Ale Francek byl vychytralý horský povahy a hned čertoj nabíd, že spolu sepišou smlouvu a že ještě má ňákou práci a že ji chce dokonat. Panáček hráb rukou do vzduchu a hned u ni měl kus papíru, husí berk a perořízek. Poudá Franckoj: „ Tady je smlouva na rok, udělej si co máš zapotřebí a potom pudeš se mnou". No co Franckoj zbejvalo, perořízkem se škráb do perstu a ulastni kervi se čertoj upsal.
Potom mladej hajnej zmizel tak, jak přišel, jen sirnej smrad po něm zvostal. A Francek najennou ztratil chuť na píviště a vodebral se hledať svou Anežku, tak se jeho ženská menovala. To vite, ženský, ty maj vohromnej čuch na diuný nálady a tak hned na Francka, co se mu událo. Dlouho Francek melžil, až musel kápnouť božskou. Protože byla taky rodilá horákyně, poudá mu :" Seš belbej, ale co se dá dělať. Snad do roka něco kalýho vypetrachtujem".
I dyž Franc dostal outěchy vod Anežky, furt byl jako vopařenej. Vono neni kalý, přemejšleť furt vo tom, co u pekle dělaj, esli tam maj taky píviště a esli tam Škoda z Rezku taky donáší kořauku. A tak ten rok utek jako voda u Jizeře a vohromně se blížil deň, kdy mělo čertisko přijit.
Ráno Anežka poudá. „ Až přide černej panáček, jen souhlas se mnou. A neboj se, určitě to dobře dopanne". Taky hned, jak u Křižlicich na kostele vodzvonily polenne, kde se uzal, stál u baráku čert. Anežka mu poudá:" Váženej pane, já sem ženská slabá a eště nemáme dosušíno a dyž Francek vodejde, co si sama nebohá s tim počnu. Eště máme sekať dje louky, tamhle na stráni za barákem".
Von ten čert byl asi velkej dobrák, protože poudá "To neni problém, jennu kůsu si veme Francek a druhou já. A eště se můžeme usadit, že kdo doseče peruní, muže vyřknouť ňáký přáni". Tak eště došla Anežka ke žlábku pro čistou chladnou vodu, to aby neterpěli žizněj a chlapi šli sekať.
Každej si uzal na paškál jeden kousek na začli sekať. Čert vám jel jako blesk, jen iskry vod kůsy lítaly. Francek chvíli posekal a potom si poudá" Vono se čertisko berzo umlátí, pudu si naklepať kůsu a vono to pak pude čemesnějc. Jak byl hotovej, de na louku a vidí, jak z panáčka tříká pot na šechny strany a že už taky ubral na kvaltu. Eště veme brousek, párkrát přetáhne kůsu a dá se do sekáni. To mu jen kůsiště po tráuě svištělo a jak toho rychle ubejvalo.
To se ňák přestalo zamlouvať čertoj. Von kůsou mlátil jako divej a sterniště po něm bylo, jako dyby to vopáslo bezzubý koziště. I poudá Franckoj „Ty Franc, nechtěl bys ještě jennou do tý kůsy pomlátiť tim kladivem"? Francek se jen zasmál, uzal brousek a párkrát s nim přetáh kůsu. A zase mu to ferčelo jako dyž bičem merská. Čertisko už málo živý nebylo eště u polovině, dyš náš Francek sekal poslenní řádek. Tak eště čert aspoň několikrát soupeře pobid, aby aspoň tim kamenym klackem zacinkal vo kůsu. U tom mu Francek vyhověl a eště si před poslennim kouskem posed do trávy a kale se napil vody.
Dyž dosekal chybělo čertoj eště velkej kus. Jak chuděra černá uviďal, že nevyhraje, sek s kůsou vo zem, až jiskry vylítly a poudá "Vyhrál si, tak si přej ňáký přáni". Francek na to poudá „Viš, já nejsem náročnej, ale než se vodeberu s tebou do pekla, rád bych dal Anežce přečist tu naši smlouvu, to jako na památku". Panáček krouti hlavou, proč asi chce chasnik tak jennoduchý přání a vytahuje smlouvu. Anežka ale zatim došla do kostela pro sklenčku sjecený vody a s tou polila čertouskou smlouvu, až vám to zasyčalo, jako dyž tříknete vody do vohně. Najennou, jak to čert viďal, zaklepal se bolesti a se slovy „ Vyhráls ušechno" vodletěl do svýho pekelnýho pelechu. Jen na ten sirnej smrad musel Krakonoš poslať trochu pouetři, aby tam dlouho nesmerďalo.
No vidite, voni ty naši předci měli taky smysel pro spravellivost, kerá vyhrává! A co bylo s Franckem? Ten se musil bernožiť po těch horskejch drápaninách eště spoustu let, že někdy skoro až litoval, že tenkrát vyhrál.
Vošmenda
Krásně slovansky zní méno týhle říčky, nebo potoka, jak chcete. Ale nebuďme u omylu – je to počeštěný méno, kerý ni dali mistři železáři Kurfürsti, co sem přišli za oučelem zpracováni železný rudy. Ta se dobejvala na Bozkouště u Paulištovejch štolách nad Táborkem a u nedalekým Šachouci ( původně Šachtouci kůli šachtovým způsobem dobejváni železný rudy ). Pomenovali ji Waschmünde – asi proto, že u jeji vodě rudu vypírali, zbavovali ji různejch nežádoucich příměsi, jako se rejžuje podnes leckde zlato. ( Waschen=práti)
Kurfürsty sem přivolali asi Smiřičtí, kerý byli u 16.století ulastniky tohoto územi a podnikali i u železa a ve skle. Kurfürsti byli původem ze Štýrska, kde to se železem vodedáuna uměli. Ten rod se tu značně rozmoh a z Bedkovic se časem dostali náhoru do Bozkova. Je nabíledni, že se pomálu dostávali i do vůkoli, kde nim často tyhle ména zpotvořili na Kalfeřty, Kurtvyše a dokonce i mistni farář psal Churficht do matriky.
Před tim se ale podle starejch zápisu, hlauně urbáře, menoval tenhle potok Gockrušný. Krušit znamená drtit, a tak pomenováni mohlo značit , že se vodní silou železná ruda drtila ve stoupách.
Vona tá Vošmenda zas neni kór velká, prameni U Pece pod Petruškovejma verchama u Vysokýho a nebejť Staroveskýho potoka, kerej je asi stejně velkej, moc by toho nevyvella. Ušechny ty mlejny, šlejfouny, hamry, hutě a pily, kromě dvou roztockejch mlejnu na Staroveskym potoce, Bachtikova mlejna a Skerbkovy brusírny u Jeseným byly až po soutoku Vošmendy se Staroveskym potokem. Eště se zmínim vo Bachtikovu mlejnu u Jesenym. Ten byl napájen Ukradenou Vošmendou, to proto, že voda vodebíraná z Vošmendy po průtoku přes vodní kolo tekla na druhou stranu, byla ulastně začátkem Jesenskýho potoka. Nneska je mlejn srounanej se zeměj a náhon suchej.
U blízkosti Vošmendy se událo několik smutnejch události. Dyž pudeme vod Stěk dolu po proudu narazíme na peruni mlejn. Byl to Dítětův mlejn na Příkeršti, kerej v 30. letech vyhořel a nikdy nebyl vobnovenej. U splavu na peruni Bedkovickej mlejn se třelil mladik pro neshody s tátou. Vo kus dál, u třech chaloupek, se asi před deseti lety, při perunim sněhu utopila při autohavárii řidička-Holanďanka. U dalšim mlejně se u minulym stoleti (19-tým) příbuzny rozhádali tak kůli dědictví, že skončili u soudu a potom se proklínali.
Dalši mlejn a pila vyhořela na Tři krále roku 1882. Při tomhle vohni po pervikrát zasahovali i bozkouští hasiči, kerý si založili sbor 1.listopadu 1881. Jak napsal kronikář, zasahovali jen s plátěnejma kyblikama, ale s upřimnou snahou pomoci. Teperve potom si zakoupili ruční tříkačku.
Dyž se mlejn vobnovoval, tak při přiváženi staviva spalla dřevená láuka přes Vošmendu. Místi ni byl postavenej kamenej klenutej most, kerej zas uzala velká voda při povodni u létě 1999.
Ve třicátejch letech neznámej zločinec u háji při Vošmendě ubil ručni pilkou holku z Podbozkova. Kolem roku 2000 ležal v lopuchách mladik, kerej z tý skály proti Poseltově fabrice buď spad sám, nebo mu bylo někým pomoženo. Snad tam ležal dva dni a ve špitále ho dali kale do kupy.
Dalši mlejn byl u Kopaněch. Tam sme se rádi u betonovým náhonu často koupali. Jenže, ať zpomínám jak mužu, nic diuýho se kolem toho mlejna nestalo. Zrouna tak u dalšího mlejna a pily u Hudských není známa žádná nešťastná událosť.
Vono se toho událo vokolo Vošmendy mnohem vic, ale aspoň něco si eště připomeneme.
Co sou ty tři baráčky u jennom chumlu pod bejvalým náhonem na Zemanu mlejn, tam u tom jennom zvostával takovej zlostnik, že koze usek hlavu. Jinej zas, zkrachovanej mynář z vedlejšího mlejna se dobejval ke svý ženě, kerá ale už delší čas byla „na pryč" vod něj a přitom ďál ukrutnej rambajz. Soused vod naproti ho ale kale praštil klackem po palici, až z toho šel do zeme. Ten soused za to dostal jen mírnej trest. Ušichni tři sou zanešený u Tichánkouě kronice.
Nahoře u Bozkově byl jeden takovej zbůjnik, Honzik se menoval. Ten jennou, dyš šel z podbozkouský kerčmy potkal kluka, co byl herbatej. A tak jen z rozcapenosti ho nad Šeucovou chalupou sterčil z tý hrozný stráně. A že bylo umerzlo a stráň samej pařez, hoch se tak potlouk, že ho musel tatik vodvýz domu na trakaři. Ran měl honně a tak mu zakrátko zvonili. Bozkouský chlapi to tak nechtěli nechať a u hospodě „U Košťálouskejch" /dřevěnka/ ho u síni mazali kuželkama. Přitom bubenik, kerej mu kale kuželkama mazal hlavu, si taktoval : „umtatády, umtatády ". Taky Honzik toto „kurýrování" nepřežil. Vod tý doby bubenika přezdívali „Umtatády" a to zvostalo i jeho synoj.
Po druhý válce bylo ušude pištolí jako máku. Jeden mladik z Janečku si uzal pištoli sebou na kopání bandor. Snad si chtěl něco třeliť, byla eště nouze vo jillo. Před cestou domu si dal zbraň do pytle, naverch na bandory. Jak si pak ten pytel házel na záda, vyšla rána a jemu se kulka trefila rounou do hlavy a bylo po něm.
Dyž se u šesnáctým roce proterhla u Desný tášpera, zahynula tam fůra lidí. Jennu mladou ženskou voda vyverhla pár metrů vod soutoku Vošmendy s Kamenicej na bozkouskou stranu. Dyž se vo ni nikdo nehlásil, byla to nejspíš ňáká služka, tak ji vobec dala pochovať na zdejšim řbitouje
Kousek vod soutoku je železnični most, kde u roce 1990 došlo k velký tragedii, že neni pamětnika větši. Srazily se tam dva ulaky a zemřelo 14 lidi, mezi nima i mašinfíra Eduard Vraštil. Rod tohoto ména měl do 19.století mezi Jeseným a Bozkovem svobodnickej statek a jeho pozemky sahaly až k Dománi. Nnes ty vod Vraštilouskýho potoka k Bozkovu maj bozkoušti hospodáři.
Jenno z nejposlennějších vodních děl na Vošmendě byla původně brusírna koral u Kopaněch. Za války se tam ďáli ujeci vod dřeva pro vojáky na frontě. Pohon byl velkým kolem z plechu a chasnici se tam vo svačině u tom kole vozili. Furt to bylo dobrý, ale u tom kdosi znenadání pustil na kolo větčí vodu, kolo se roztočilo, mladik nestačil seskočiť a kolo ho zle polámalo. Už tenkrát byl penicilin, ten by ho zachránil, ale dostávali ho jen postiženi válkou a tak nebohý hoch za tři měsice ourazu podleh.
Vošmenda by toho mohla vypravovať víc, ale ušecko se nedochovalo. Napsal S.Hlava
Krakonošská
Kdo by neznal Krakonoše. Letitý pán u haverloku porostlým lišejníkem, velkým tverďákem na hlauě, kalými fousy a nezbytnou fajkou. Ta fajka měla dva vejznamy: buď z ní pokuřoval tabáček nebo dyž vodďál troubel, moh ji použiť jako dalekohled. Dycky ho doprovázela věrná sojka, ta vám je lepší než hlídací pes. Vono je z vejšky líp vidět, kdo se třá schovává u křovi a nebo terhá borůuky kde se nesmí.
To vám bylo takle u létě. To sou hory pelný šelijakech tůristu a chudák Krakonoš se muže sterhať. Šla takle vodpoledne parta takovejch rádoby tůristu vod jenný boudy ke druhý. Protože se lufťákum, zvyklejm dejchať samej smog, u tom zdravym zduchu nekale dejchá, byly berzo zhuntovaný. To je napalla zlá myšlenka: že si ukrátí cestu nadcházkou a to přímo přes takovou fešáckou kleč. Nápad hnedka začli prováděť a jak šli tou klečej, to vám vod nich jen kousky větviček vodletovaly. Ty větvičky sou tůze důležitý pro další růst kleče, protože maj na konci pupeny na další rok.
Krakonoš seďal ve svý zahrádce a vobíral se bylinkama, dyž u tom sojka spustí vohromnej rámus. To už pán hor věďal, že se někde něco špatnýho koná. Veme fajku, voddělá troubel a prohlíží svůj rajon. U tom je uviďal, jak se pelešej u mladým klečovým porostu. To se vohromně rozčílil a přemejšli, jakej „výchounej" prostředek použiť. Nakonec se rozhod pro melhu. Voteuřel melžnej sklad a už ji směroval na ty uličniky.
Melha se snesla na hory, že člouěk se nemoh najit ani ulastni ferňák, dyž se chtěl vysmerkať. Ale ty lufťáci Krakonoše převezli. Vytáhli z ruksaku takovou tu moderní bedynku, co ukazuje směr cesty a sice pomalu, ale razili klečej dál. To pána hor eště víc rozčílilo a tak voteuřel stáj s věternejma koňma. A aby ten oučinek krapet zesílil, přisypal do povětři pár hersti krup a vošatku sněhu.
To už bylo i na vopersklý vejletniky tůze. Schovať se nebylo kde a tak se u tý čině třásli zimou jako stádo ratliku. Dyž ale začly zimou cvakať zubama, že utikala i lesni zvěř, smiloval se Krakonoš nad nima. Eště jim uďál pár blesku s hromem a zauřel zlýmu počasí dveře.
Nakonec se vobjevil u těch vejteržniku a řádně je poučil, jak se na horách chovať. To asi už bylo zbytečný, protože ty zmerzlý , promočený a vyděšený stvoření už možná do našich hor nepáchly. A Krakonoš, spokojenej, že se spelnil výchounej prostředek se vodebral pokračovať u práci na svý zahrádce.
Milostpán Krákonoš byl pouěstnej svou spravedelnostěj. Teď vám povim pár příhod, kerý se vopraudu udály, jak to vypověděli sjedci události.
Stará Dontouka z pod štěpanickýho hradu byla strašně závistivá ženská. Tá měla spočitaný i klapyťáky u trávě a dyž jich sousedka měla na louce vic, byla schopna je jit u noci uterhnouť. U chliuku chovala, jako každá dobrá hospodyně, takový pěkně bareuný koziště. Vona ta koza byla už tak stará, že snad pamatovala císaře pána a navic byla pod vochranou ouřadu pro vochranu starejch památek. Tá chudák koza už ani kůzlata stářim mit nechtěla, ale chodiť ke kozloj měla ráda. Prostě to byla společenská koza.
Jennou takle ženský derbou pod lipou a řeč přišla i na jejich miláčky u chliucich. Fajstaurová u debatě poudá, že tak dobrý koziště, co má teď, eště nikdá neměla. Pelnej hernek mlíčištěte nadojí, a to dvakrát denně. A že toho je tolik, že to ani nestačej vypiť a tak eště vobčas udělá krapet tvarohu. Ten, vobzvášť, dyž se nechá uklihnouť, je móc dobrej na chleba.
Tohle furt vertalo Dontouce palicej, že pomálu u klidu ani nemohla dojiť domu. Hned jak byl čas na večerni dojení, popalla hernek a hnala se ke kozištěti. Pěkně ji poplácala po řbetě, to prej zviře potom pusti vic mlíka a začla dojiť. Nadojila půlku hernku a mlíko došlo. Ať ďála cokoliu, už z kozištěte nedostala ani cverk mlíčištěte.
Kudy chodila, furt na to myslela, jaká to je nespravedelnosť, Fajstaurova pelnej hernek a vona sotva půlku. I rozhodla se, že to vopraudu tak nenechá a pude poprosiť pána hor vo nápravu. A jak si usmyslela, tak i uďála. Krakonoš to jistě viďal a tak ji šel naproti. Potkali se u studánky, kde zrouna Dontouka krotila žízeň. Trochu se milostpána lekla, ale hned spustila stavidla vejřečnosti a ušechno mu podromně líčíť. Nakonec si přeje, aby tu Krakonoš ňák zařídil, buď aby sousedky koziště dojilo miň, ale rači by byla, dyby ta její dojila vic. Uládce hor se zasmušil a poudá, že u tom udělá nápravu, ať de domu, že večír uvidí.
A taky večír viďala. Uzala hernek a mazala do chliuka podojiť. Pěkně tu merchu bareunou poplácala po řbetě a vohnula se, že bude dojiť. Chvilku hledá vemeno, až dokoukne, vona to už nebyla koza, von to byl kozel. A vo tom je uševobecně známý, že mlíko nedojí. Chvilku zůstala jako tumpachová, ale pak ji došlo, že ji Krakonoš potrestal za její závisť. I merskla hernek do kouta, dyť ho už na dojeni nepotřebovala.
